Jaký je to pocit jít na první trénink či jak vypadá turnajový víkend, prozradily nováčci Kája a Teri

Už přes rok jsou součástí týmu Kája a Teri. Abychom Vám ultimate frisbee ještě více přiblížili, položili jsme jim pár otázek.

Kde jste se o frisbee a o 3SB dozvěděly?
K: Ono to vlastně přišlo tak nějak samo, o frisbee vím hlavně díky BiGy (budějovické gymnázium – pozn. autorky), kam jsem loni nastoupila. Na mém prvním tělocviku nám dali na posledních 10 min disk. Ten den zrovna hodně foukalo a hned můj první forehand letěl přes plot. Takže jsem určitě udělala skvělý dojem na pana učitele, který ten plot musel přelézt, a řekla jsem si, že asi frisbee není nic pro mě. Potom jsem zjistila, že pár mých kamarádů hraje, tak jsem v prosinci zašla na trénink. No a jsem tady o rok a kousek později, zapálená a nadšená do frisbee 😀
P.S. Disky mi ale přes plot létají pořád 🙂

T: Úplně jako první jsem se o frisbee dozvěděla na nižším gymplu, kde jsme ho hráli na tělocviku. Hodně dlouho jsem se rozhodovala, jestli zkusit zajít na nějaký trénink (třeba rok a půl :D), ale bála jsem se, tak jsem pokračovala s volejbalem.

Jaký byl váš první trénink?
K: Můj první trénink byl zajímavý, protože jsem tam znala jenom jednoho člověka, a to byla moje kamarádka Ivet. Nikoho dalšího z asi 15 hráčů jsem vůbec neznala a byla jsem z toho docela vyděšená. Navíc všichni měli zkušenosti a skvělou náladu z turnaje, který byl o víkendu. Takže si tam ukazovali, jak už umí házet dobře insidy a overy a jak už chápou, jak se hraje flat, a já jsem vůbec netušila, o čem to mluví 😀 Jak se ale blížil konec tréninku, tak jsem přestávala být tak nervózní a začalo mě to bavit.

T: Když už jsem se odhodlala přijít, vlastně mě k tomu dokopala kamarádka, což bylo začátkem září 2019, byla jsem tak moc vystrašená. Všichni tam byly neskutečně dobří a já skoro neudržela disk v ruce. :)) Ale moje obavy byly zbytečné, všichni byli moc hodní a nápomocní, proto jsem asi zůstala do konce tréninku, odcházela se skvělým pocitem a vlastně se rozhodla pokračovat dál.

Přes týden jsou tréninky a o víkendech turnaje. Jak vypadá váš turnajový víkend?
K: Záleží, kam se jede, ale většinou se vyjíždí už v pátek odpoledne, jezdí se tak různě, někdy vlakem, někdy autem a jsme tam až do neděle. Co se týče spaní, tak v létě spíme převážně ve stanech a v zimě většinou ve školách. Takže pokud chcete na turnaji přespat, tak si vemte spacák a karimatku 🙂 Když jsem jela na svůj první turnaj, tak jsem z toho byla docela v šoku (Kája na frisbee poprvé zažila spaní na karimatce – pozn. autorky), ale pak si člověk zvykne, a naopak ho to začne bavit.

T: Kvůli této situaci a tomu, co se teď děje, jsem byla asi na čtyřech venkovních a pár halových turnajích a moc jsem si je užívala. Mám to s čím srovnat, jelikož jsem hrála závodně volejbal a závodně i tancovala. A to se s tou atmosférou, co je na turnajích, prostě srovnat nedá. Připadám si vždy jako v bublině odříznutá od všeho tady v Budějcích. Všichni tam jsou extrémně přátelští a už jen rozcvička je skvělá, co teprve hra! Doufám, že brzy turnaje zase začnou a všechno mě to vtáhne a bude to ještě lepšejší.

Kde všude už jste byly na turnajích? Kam byste si přály jet?
K: Začala jsem hrát od ledna 2020 a po světě začala řádit korona, ale i tak jsem turnajů stihla poměrně hodně. Ráda vzpomínám na halu v Brně, kde byl můj první turnaj. Moc hezký bylo MČR v Dobrušce (Královéhradecký kraj) a v Březnici (Středočeský kraj) juniorské mistrovství. Ráda bych si zahrála někde v zahraničí, je mi jedno kde, tak snad se mi to někdy povede.

T: Tady v ČR: kvalda Malšice (Jihočeský kraj) women, MČR women v Dobrušce, Princesscup a kvalda na MIX tady u nás v ČB. Pak ještě pár turnajů halových, ale to se venku nevyrovná. Moc bych si přála jet kamkoliv do zahraničí, zkusit zase něco jiného, jinou atmosféru a nasbírat nové zkušenosti.

Na frisbee je malá, přátelská komunita. Stihly jste se už seznámit s hráči z ostatních týmů?
K: Bohužel ne, to mě hodně mrzí, nebylo moc turnajů a byly omezené na různá opatření a nebyl prostor na seznamování. Seznámila jsem se pouze s pár lidmi, ale ta komunita je fakt skvělá. Doufám, že až bude situace lepší, tak konečně poznám i hráče z ostatních týmů.

T: Bohužel ne. Málo turnajů, málo akcí, málo amateráků. Věřím, že zbytek těch skvělých lidí brzy potkám. Ale lidi, co jsem zatím poznala i z jiných týmů, jsou nejvíc suproví.

Co se vám na frisbee líbí a co byste naopak chtěly změnit?
K: Líbí se mi to, že když člověk zamaká a bude se snažit, tak to může dotáhnout daleko. Vážím si toho, že vás tady nikdo nesoudí za to, jak vypadáte, co nosíte na sobě, jestli máte značkový věci, a to si myslím, že je poslední dobou těžké najít. Díky frisbee jsem našla spoustu kamarádů a získala plno nových zkušeností. Doufám, že se frisbee dostane víc do povědomí lidí, nic jiného bych neměnila, nebo mě aspoň nic nenapadá.

T: Nechci tady říkat, že je frisbee bez chyb a vychvalovat ho do nebes, ale vlastně proč ne? Zatím to předčilo všechny mé představy a já se toho nemůžu nabažit. Samotná hra, smysl fair play, komunita, prostě to vše je totálně boží. A to, že se tam občas nějaký zádrhel objeví je normální, jde hlavně o ten celkový pocit.

 

napsala Heny

  • Lipi 22.3.2021 at 6:31

    Ahoj Kájo a Terko,
    můžu se zeptat, jak vypadá atmosféra na tenise a volejbale? Spoluhráči, trenéři, protihráči…

    Tím vás nechci vracet do traumatického dětství, ale odpověď, že je to na frisbee lepší mi nestačí 🙂

    Moc děkuji za odpověď,
    Lipi

    • Henrietta Ottová 29.3.2021 at 10:27

      Ahoj, předávám odpověď od Teri:
      Traumatické dětství to nebylo. Já volejbal taky nějakým způsobem zbožňovala, ale to záleží.. O prázdninách jsem jezdila na volejbalový kemp, to bylo nejlepší, na to mám nejlepší vzpomínky a zážitky, jezdila jsem tam třena od 10 a ráda na to vzpomínám a klidně bych jela znovu i teď. Ráda si zahraju beach i teď, mám k tomu furt nějaký vztah a baví mě to. Nebo olympiáda dětí a mládeže, to bylo taky super. Ale postupně jsem se dostala k větším holkám a u nás v týmu to ty juniorky nebrali tolik vážně nebo měla jsem takový dojem a to mě trápilo. Já chtěla makat, ale byla jsem skoro jediná a bohužel v týmovém sportu poloviční snaha nestačí. Už jsem nezvládla to, že to stojí na mně a přišlo mi, že mi nikdo ani nepomůže. Když kouknu teď kdy máme makací tabulku, musím splnit určitý počet bodů, různé taktiky, posilování někdy i víckrát týdně, specifické běhání atd. – je to prostě úplně něco jiného. Jo asi to je někde jinde jiné nebo chlapi v Jihostroji mají nějakou určitou přípravu, ale tady nic. Nechci holky ani tým potopit, nemyslím nic špatně, mám je ráda, mám tam nejlepší kamarádku pořád, ale musela jsem skončit, možná kdybych se k tomu stavěla jinak, tak by to bylo jiné, ale takhle mi to nevyhovovalo ani psychicky ani fyzicky. A já z toho chtěla mít radost ne trápení.

Napsat komentář

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *