Rybičklopedie 4

Máme tu poslední díl tohohle malého hecovacího projektu. Já doufám, že i při finálovém čtení se dozvíte něco nového, užitečného nebo alespoň zábavného a že vás to přece jen alespoň trošku nakopne k tomu, abyste posunuli svou hru o příčku výš a že se možná i rybičkoví panici dočkají svého poprvé. Dnes se o zábavu postará Dred, Rydy, Prašák a Sofča. Hezké čtení.

První svou troškou do krámu přispěje Štěpán Materna z Prague Devils, který se jako jeden z mála Čechů může chlubit zkušenostmi z Velké Británie. Nevím sice jak dlouho vlastně Dred hraje, ale pamatuji si, že byl jedním z mých prvních rybičkových vzorů. Využiji tuto příležitost k poděkování za to, že svým usilím motivoval minimálně jednoho (ale věřím, že by se jich našlo mnohem více) hráče k lepším výkonům. A třeba si teď svoje skóre ještě vylepší.

Jak jsem potkal rybičky

Předem psaní o rybičkách je potřeba zdůraznit, že skákání po disku hlavou napřed bolí. A že je s tím potřeba počítat. Trochu jinak (skoro vůbec) to bolí na šťavnatém prvoligovém pažitu (na který se ovšem průměrný frisbíják dostane párkrát za kariéru), trochu jinak (víc) na suché trávě, na umělce nebo v hale. Ale na druhou stranu, kvalitní handblock také bolí, přesto se o něj stále snažíme a když se povede, je bolest až v dalekém závěsu za euforií. S rybičkama je to podobné a když si k nim najdete vztah, dokážete si užít i ty neúspěšné.

Jak si tedy k rybičkám najít vztah?

1) Trénink

Bůůů, nuda. Trénink. Jenže často ty hovada, co skáčou po všem co letí kolem, mají za sebou něco, o čem nevíte. Oni si ty rybičky tajně trénují. Jen tak na sucho se pokládají na trávu, nejdřív ruce, pak hrudník, pak břicho. Odnaučují se strkat pod sebe kolena, dopadat na lokty. Učí se rozložit skluz na co největší část těla. Zkouší to i s diskem. Fixovat disk očima, chytit, otočit ruku palcem dolů, dopadnout. Výsledkem je, že když skáčou po disku, soustředí se jen na jeho chycení nebo ubránění a samotný dopad je nestresuje, protože s tím už si tělo poradí samo. Fakt.

2) Připravenost

Tahle část je nejjednodušší v obraně. Obranná ryba totiž málokdy vznikne z nenadálého popudu. Je výsledkem soustředěnosti a určitého plánu. Oblíbená obranná situace je, když běžím za útočníkem a v duchu prosím házeče: “Hoď to! Když to hodíš, skočim a mám to.” Když to nehodí, vím, že věděl, že já vím. Když to ale hodí, nemám na výběr a skáču. Hned, jak to jde, bez rozmýšlení. A tahle neustálá připravenost a předvídavost dělá spoustu obran v rybě.

V útoku je to trochu jinak, tam by člověk neměl mít snahu být spektakulární, ale volit cestu největší jistoty. Přesto nastávají situace, kdy i v útoku hraje připravenost na rybu svoji roli. Typicky při dlouhé přihrávce je ve sprintu spoustu času na zvážení variant: doběhnu to a chytím na čápa – doběhnu to a vyškrábnu to jednou rukou – nedoběhnu to a budu skákat – nedoběhnu to a nemá smysl ani skákat. Je důležité, aby varianta skákání nebyla extrémní, ale rovnocenná s ostatními.

3) Vizualizace

Upřímně si nemyslím, že bych byl jediný, komu z ultimate hrabe a když zavře oči představuje si sám sebe, jak skáče v krásné horizontále metr a půl vysoko a v konečcích prstů přitom drží disk. Efekt vizualizace na nervosvalovou koordinaci je ve sportu celkem dobře popsán. Když udržíme představy v reálném rámci a zároveň jim dovolíme určitou pestrost, může to pomoct lepšímu forehandu stejně jako opravdové rybičce. Situace, kterou si často představujete, se na hřišti objeví překvapivě brzy a vy na ni budete připraveni.

4) Časování

V osobní obraně je často důležité nejen to, že jste připraveni skočit, ale také to, abyste při skoku nefaulovali a nemuseli se pak rozčilovat, že si to ta brečka hlásí. A důležitým faktorem je časování skoku. Pokud jste totiž za nabíhačem a skočite v momentě, kdy byste skákali v útoku, často to nestačí. Při skoku se totiž snažíte kolem útočníka obtočit, abyste se ho nedotkli a u disku jste pak společně s ním, nebo později. Je proto dobré, zkoušet skákat trochu dřív. A stejně dobré je zkoušet vyměnit ruku, kterou jdete po disku. Když mám útočníka po pravé ruce a chcí v rybě ubránit pravou rukou, musím se hodně prohnout. Když ale místo toho hrábnu po disku levou rukou jsem tam o kousek dřív. Je to trochu agresivnější způsob, kdy dopadám útočníkovi pod nohy, nebo se s ním po obraně spíš trochu srazím. Alespoň si tím ale brzy se soupeřem ujasníme, jaká míra kontaktu je pro nás v zápase akceptovatelná 😉

5) Navození situace

Vyšší level v obraně, na který jsem se asi nikdy pořádně nedostal, ale jednu dobu mi nedal spát. Jde o navození dojmu, že jste v obraně udělali chybu a váš  útočník je volný. Ve skutečnosti ale přesně víte, co se stane a byť jste například zády k házeči, jste připraveni skočit v tom okamžiku, kdy se otočíte a spatříte letící disk. Když to nevyjde, jste možná za hlupáky. Když se to ale povede, je to pocit k nezaplacení.

Druhým rybomágem nebude nikdo jiný, než nejlepší hráč roku 2018 Ondřej Rýdlo z Terrible Monkeys. Čégo hraje prakticky stejně dlouho jako já, oba jsme byli s juniory na mistrovství Evropy 2011 jako outsideři, o dva roky později však Rydy už v juniorech v Kolíně hrál úplně jinou roli. Dnes podle mě nenarazíte na hráče, který by nikdy neviděl Rydyho v pořádném layoutu. Jeho recept?

Jak skákat obranné ryby

Text je určený především lehce pokročilým hráčům, doufám ovšem, že si z článku bude moci odnést alespoň malé zamyšlení každý, kdo rád hraje Ultimate.

Hned zprvu je nutné poznamenat, že je dle mého názoru hned několik typů obranných ryb. Já osobně bych je řadil takto:

1. Postřehová (hop sem, hop tam) – jedná se o rybu, ke které přijdete „jak slepý k houslím“. Stojíte například zády k házeči, otočíte se a disk letí okolo vás, ale nedosáhnete na něj. Tato ryba je asi nejjednodušší, protože je skákaná ze statického postavení, pročež odpadá psychický blok ze skoku z běhu.
2. Poučující (známá pod pojmem snake in the grass) – jde o přečtení hry protihráčů. Tato ryba je jedna z nejnebezpečnějších, protože můžete jít až do přímého střetu s útočníkem. Je nutné zde pečlivě rozvážit riziko.
3. Postrašující (chyť mě, když to dokážeš) – typově může obsahovat všechny ostatní jmenované, ale nemá skutečný účel přímo obránit. Jde o pokus dostat chytače pod psychický tlak a vynutit tím turnover. To znamená, že je skákaná „na prázdno“.
4. Posraljsemto ryba (From zero to hero) – omylem pustím útočníka na zřetelně výhodnou pozici a pak dobíhám své zaspání a modlím se, že budu mít ještě šanci zvrátit situaci ve svůj prospěch.
5. Předbíhající (takzvaná „tlesky tlesk“)

Protože rozebírat všechny dopodrobna by bylo až příliš zdlouhavé, vybral jsem si pro tuto příležitost jen poslední jmenovanou – předbíhající. Jedná se o rybu, kdy obránce předskočí útočníka v náběhu a vyrazí mu disk ještě před chytem. Základem je jistě určitá fyzická připravenost, protože se bude těžko předbíhat dvakrát rychlejší útočník, NICMÉNĚ není nutností být rychlejší než protihráč! Druhým a skoro důležitějším faktorem je mentální hra přesvědčování.

Představte si situaci, kdy jste obránce a potřebujete udělat obrannou rybu. Váš útočník se rozeběhne proti disku. To je vaše příležitost. Co je potřeba udělat, abych ubránil? Nejen, že musíte přečíst úmysl házeče i nabíhače, ale nadto je oba musíte přesvědčit, že jste jejich úmysl nepřečetl. To znamená – odhadnu, jaký je nepravděpodobnější vývoj situace, rozvážím svoje momentální schopnosti a jdu na to. Nabíhač se rozebíhá proti disku, vím, že házeč chce hrát s ním. Odhadnu, nakolik si můžu popustit nabíhače, abych ho stále dokázal předskočit, ale zároveň ho pustil na moje maximum, protože čím dál budu, tím je větší pravděpodobnost, že přesvědčím házeče, aby disk hodil. A v tomto poměru zvaném defensive number tkví úspěch obranné ryby. Pokud jsem úspešně přesvědčil v první řadě házeče, disk je ve vzduchu. Pokud jsem úspešně přesvědčil nabíhače, nemění směr ani rychlost pohybu. Pak zbývá třešnička na dortu. Zrychlím a prodloužím tři poslední kroky, dostanu se na úroveň nebo lehce za nabíhače. Z posledního kroku se odrazím, zpěvním celé tělo, natáhnu celé tělo (jednu ruku dopředu, druhá vyrovnává dráhu letu), prvně se soustředím na disk (s jediným cílem se ho dotknout, obránit), probíhá kontakt, připravuji ruce k dopadu, zpevněným tělem dopadám na zem a za zády slyším „tlesk“!

Protože v českém rybníku je jen trocha ryb a rybářů, je třeba kalkulovat i s faktem, že známe schopnosti jednotlivých hráčů. To ovšem hraje ve prospěch lidem, kteří mají své defensive number nízké, a tak si nemohou nechat nabíhače utéci natolik, aby házeč disk hodil. Je pak třeba přesvědčit házeče, aby podcenil vaše defensive number a lup, obrana je tam. Zkušený hráč by pak měl být schopen odhadnout defensive number jednotlivých protihráčů, které nezná, během prvních několika bodů hry.

Rizika. Protože předběhnout protihráče je nelehký úkol, je samotný akt velice fyzicky náročný. A jelikož až do konce obrany nevíme, jestli jsme úspěšně přesvědčili oba útočníky, musíme dohrát situaci až do krajního bodu, kdy se rozhoduje, jestli bude obrana nebo ne. Často nebude. Pak jsme přišli o velký kus síly a jediné, čeho jsme docílili, je, že náš útočník nedostal disk. Obzvláště v hale je takových situací poměrně hodně a je třeba si dobře rozmyslet, kdy je vhodná chvíle napnout sílu a pokusit se o obranu. Taky nechci skákat soupeři na záda! Nejen že pravděpodobně nemám šanci ubránit, ale ještě jsem za kokotí hlavu a můžu zranit jak sebe, tak útočníka.

Prvotní účel tohoto textu bylo nastínit, co mi probíhá hlavou, když chci skočit obrannou rybu. Druhotný měl ukázat, že obranné ryby může skákat kdokoli, jenom je potřeba si připravit tu správnou situaci.

Třetí rybář, který se s námi dnes podělí o kousek moudrosti sice neskáče bezhlavě a pořád, za to jsem u něj ale viděl layouty jako vystřižené z highlightů z AUDLu. Martin Prach z FUJ začínal svou kariéru v 3SB o nějaký ten rok dříve než já, už téměř od začátku měl však jasno, že s nástupem na vysokou kšolu chce přestoupit k pražským FUJ. Řekl bych, že jedním z break pointů jeho kariéry byly prázdniny strávené v USA, kde navštívil i try-out tréninky Seattlu Sockeye (nevím jistě na 100%).

Pro skákání rybiček, ale i pro maximální výkon na hřišti obecně, se potřebuji dostat do plného „herního módu“, kdy člověk jede naplno a moc nevnímá a nepřemýšlí nad tím, co se děje mimo hřiště. V tomhle stavu pak už moc nepřemýšlím ani nad hrou přímo na hřišti. Je jedno jestli jde o útočnou nebo obrannou rybičku, dlouhou nebo třeba těžší break – všechno jede instinktivně, tak nějak samo od sebe. Nevím sice moc jak, ale funguje to, kupodivu i bez větších zranění.

Moment, kdy jsem rybičky začal skákat si nevybavuji, ale asi jsem v nějakém vyhecovanějším zápase prostě skočil a bylo. Nikdy jsem tak nebyl schopný rybičky cíleně trénovat ani moc řešit jakým stylem je skáču, na tréninku to prostě nešlo. Až postupně jsem se naučil to trochu ovládat a být schopný si vědomě říct, že teď by to fakt chtělo hrát co nejvíc jako v důležitém zápase. Pořád je to ale pro mě oproti vyhecovaným zápasům, kdy to jde docela snadno, podstatně těžší.

No a posledním přispěvatelem nejen dnes, ale i v celém projektu je Sofie Schwarzová z 3SB, která k nám přišla tuším před třemi roky z volejbalu. Hned na prvním nebo druhém tréninku, který jsem s ní absolvoval, už se prolétla pro záchranný layout a mně bylo jasné, že jsme právě posílili o silácky silnou posilu. A to nepočítám to, kolik dalších posil k nám ještě přivedla.

Let vzduchem. Ladný dopad. Zuřivý jásot publika. Jak jinak ukázat obětavost, kterou jsme schopni poskytnout našemu týmu, a touhu vyhrát, která propojuje všechny sportovce světa, než layoutem.

Ráda bych předala dále svůj recept na to, jak na skákání rybiček správně. Tato praktika se sama o sobě může zdát velmi atraktivním, ale i bolestivým způsobem získání disku. Základem je ovšem nad samotným skokem vůbec nepřemýšlet. Ani nad jeho působivou částí, ani nad tou nepříjemnou částí, ve které se kůže trhá o drsný povrch palubovky. Touha po disku v daném momentu musí převážit nad hlasem rozumu, který říká, že to bude bolet. Jak tedy ve zkratce zní můj návod? Nikdy při chytání nemysli, prostě padej.

A to by bylo tedy asi vše. Ještě jednou mnohokrát děkuji všem, kteří se podepsali pod tím, že se tento projekt vůbec mohl realizovat. Rád bych vyvodil nějaký obecný závěr, ale sami vidíte, že každý pohled na rybičky se trošku různí. Někdo na skok nemyslí, někdo s ním počítá dávno dopředu. Věřím však, že se se mnou většina shodne, že pokud jste ve frisbee nikdy nevyužili příležitosti ke skočení rybičky, tak jste ještě nezažili, co je to chtít vyhrát za každou cenu. Možná to by mohl být klíč pro ty, kteří do  této kategorie patří. Prostě si uvědomit, že ten disk je v danou chvíli důležitější než moje hebká pokožka.

Jak nám řekl mudrc Dvojta: „Disk je jako Tvoje dítě. Nedopustíš, aby spadlo na zem, abys ho půjčil spoluhráči a nebyl si jistý, že mu ho někdo vezme.“

Takže díky díky díky a třeba u dalšího projektu,

Lipi a 3SB.

5. 3. 2019 napsal Lipi